Jmenuji se Timmy a nemám rád, když mi někdo říká Tim.

No to byl zase dneska den. Vod rána do večera lítám a sháním a vyřizuju a sem utahanej jak kotě. Večer se sotva dovleču domů, padnu na lavičku a v tu ránu přijde nějakej votrapa, jestli bych mu nedal pět korun. Nedal. Za chvíli se přiloudá babička, sedne si ke mně a začne si vylívat srdíčko, jak ji trápěj děti, dcera se nechce vdávat, syn se navopak rozvádí, vnoučata za ní nepřijdou, co je rok dlouhej. No já to chápu, je mi to líto, pomoct jí nemůžu, ale upřímně, zrovna v tuhle chvíli fakt nemám náladu poslouchat stesky, který mi tak akorát můžou přinýst chmury. Já zrovna teď potřebuju vodpočinek a ticho a klid a ne babičku a její problémy. Sotva se babička zvedne, že teda de domů, že tam na ní čeká ten její, kterej není ani schopnej si vohřát polívku na večeři, přijde mladej, sotva vyrostlej kluk, kouká na mě jak spadlej z měsíce a cože sem jako zač a co tam dělám, jestli jdu na maškarní, a masopust že už přece dávno byl. No, tak ten mě teda dorazil. Fakt sem se naštval. Řek sem mu, že když nerozezná masku vod člověka, že je buď slepej, nebo blbej. Nebo možná taky vobojí najednou a ať se nezlobí, ale na to je moc mladej, aby něco věděl vo životě. A basta. No dobře, já vim, že sem to měl udělat jinak, že sem mu moc tý lidský, natož křesťanský lásky nepředal, že se John asi vobrací v hrobě, ale tak prostě sme lidi, no. Vobčas to každýmu ujede. Ale já se polešim, slibuju. Aspoň někdy teda. Třeba když za sebou nebudu mít tak náročnej den. To mi to půjde líp.