Domů > Recenze > Time management jako duchovní úkol

Time management jako duchovní úkol

Publikací o time managementu, o organizaci času, práce či dne je dnes na trhu nespočetné množství. Je to trochu paradox. Na jedné straně člověka společnost, práce, okolnosti honí a nutí být stále výkonnější, aktivnější, rychlejší - na druhé straně pak musí mnoho lidí psát a mnoho lidí číst příručky, jak se z tohoto tlaku vymanit.

 

 

Autoři knihy Time management jako duchovní úkol, Anselm Grün a Friedrich Assländer, vědí, že správná organizace času, nastavení pracovních priorit a plnění úkolů podle správných kritérií není všechno. Proto ve své knize ukazují, že je vlastně potřeba vrátit se na začátek a dát životu rytmus a řád, který si zaslouží a který především přináší plné uspokojení v práci i v životě. Ve svých úvahách vycházejí nejen z běžných technik organizace času a své manažerské a psychologické praxe, ale připomínají čtenářům mnohé odkazy benediktinské tradice, vedle kterých „pro lepší vyváženost záměrně uvádí názory a moudrosti z jiných náboženských systémů" (str. 47), zvlášť z buddhismu.

Kniha je rozdělena do devíti kapitol. V první z nich se autoři věnují obecné definici času, uvádějí, jak jsem zvyklí mluvit o čase, ukazují, že náš, často stereotypní, popis času je vlastně to, co nás svazuje, nikoli čas sám, protože čas rozhodně není nedostatkové zboží, je stále. Když tedy říkáme, že nemáme čas, nemluvíme úplně upřímně. Většinou jen nemáme čas na něco nebo na někoho. Přes vysvětlení různých pojmů času vedou autoři své čtenáře i ke cvičením, z nichž to nejdůležitější na začátku celé knihy je přemýšlení a tázání se, co je skutečně podstatné a jak se naučit prožívat přítomný okamžik, což je jediná chvíle, kdy skutečně žijeme. Nežijeme v minulosti, ani v budoucnosti, žijeme teď. Ale málokdo umí přítomnost skutečně vědomě prožívat.Ve druhé kapitole věnované času jako systému a řádu se autoři dostávají k praktickým radám, jak nalézt svůj vlastní řád, jak si rozdělovat povinnosti a úkoly, jak je třídit, kterým se věnovat dřív a kterým později. Připomínají i to, že člověk potřebuje řád a rytmus stejně jako příroda. To jen my si myslíme, že čím rychleji budeme pracovat a čím dřív se dostaneme z místa na místo, tím budeme spokojenější. Jenže zapomínáme na to, že i naše duše potřebuje čas, aby přijala změny, které rozum zpracovává mnohem rychleji. My ale nejsme jen rozum. Stejně tak potřebujeme čas, kdy uklidíme to, v čem pracujeme a žijeme. „Vnější pořádek přispívá k vnitřnímu řádu člověka. Pořádek přispívá i k naší dobré náladě. Pokud je vnějšek v pořádku i naše nitro zaujímá postoj radosti a vděčnosti" (str. 57).

Třetí kapitola se věnuje pasti urychlení a vede čtenáře k tomu, aby prověřovali, co v nich skutečně vyvolává pocity štěstí, radosti a spokojenosti. Většinou se totiž nejedná o chvíle, kdy něco získáme, ale spíše o „sociální zkušenosti a krásné okamžiky, které jste při nich zakusili" (str. 83).Následující kapitola pak navazuje radami, jak vědomě zmírnit tempo, ve kterém se pohybujeme, a jak si více užívat a jak více prožívat čas, který nám byl dán. S tím samozřejmě souvisí umění udělat si přestávku, a to skutečnou. Vždyť i Pán Ježíš vybízí své učedníky: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte" (Mk 6,31).

Další kapitola, v pořadí pátá, se věnuje starému benediktinskému pravidlu „ora et labora" a ačkoli je krátká, je v samém středu knihy. Stejně tak jako by toto pravidlo mělo být v samém středu našeho myšlení a pracování.

Další tři kapitoly se pak zabývají tématy času v naší duši, významu rituálů, orientace na cíl a na výsledky, významu cílů, významu úspěchu, ale i neúspěchu a praxe řízení sebe sama. Sem pak patří umění nakládání s vyrušováním od práce, umění telefonování, umění říct ne a mnohé další techniky, které pracujícímu člověku umožní soustředit se na práci a eliminovat věci, které do jeho práce nepatří.V závěrečné, deváté, kapitole už jen autoři připomínají, že „každý den je mimořádným darem, dnem plným života, možností a příležitostí. Můžeme dovolit, aby nám náš den zaplnili druzí svými úkoly a očekáváními, nebo se můžeme pokusit rozhodovat o kousíček více sami a naplňovat to, co se zdá důležité nám. Všední den je cvičištěm našeho duchovního života, ať už vypadá jakkoli" (str. 222).

al