Použít výtvarné potřeby, taneční kroky či baseball jako odrazový můstek ke sdílení evangelia – to je snahou protivínského Střediska křesťanské pomoci. SKP Pastelka funguje od dubna 2010 pod vedením Miluše Šálkové a nejen ve školním roce, ale i o prázdninách je v něm rušno.

Pastelka se soustředí na rodinu, na maminky s dětmi a nabízí jim různé aktivity od cvičení, přes výuku angličtiny až po výtvarný kroužek a biblické příběhy. Byl v Protivíně o činnost Pastelky od začátku zájem?

Na zahájení přišlo hodně lidí, to jsme se do Pastelky nemohli ani vejít. Chtěla jsem ale, aby lidé od začátku věděli, že to je křesťanské centrum, a proto byl úvod i s požehnáním. To možná některé lidi odradilo. Potom jsem tam několik týdnů seděla sama a hrozně mě to trápilo. Říkala jsem si, že nemá cenu, abych takovou práci dělala. Modlila jsem se za to a potom začali lidé chodit. Přišly maminky, které jsem znala a osobně je pozvala, a ty potom samy začaly zvát další maminky. Dnes bývá Pastelka naplněná.

Zajímají se lidé i o duchovní program?
Je pravda, že ze začátku na ty biblické příběhy maminky nechodily. Jeden den si šly něco vyrobit, druhý den si zacvičit, to bylo nejnavštěvovanější. Tím se ale mezi nimi vytvořily přátelské vztahy. V tom prvním roce se postupně vytvořila základna asi pěti maminek, které později začaly chodit i na biblické příběhy a zjistily, že to není „nalejvárna“, ale že se tam učí biblické pravdy, které jsou aplikovatelné do života.

Daří se vám je zvát i do sboru na bohoslužby?
To je kámen úrazu. Všichni se bojí nebo na neděli už mají nějaký program, takže nepřijdou. Do sboru přišla jedna maminka, protože tam chodí její otec. A podařilo se mi přivést jednu maminku, když jsem kázala. Ale to bylo spíš na základě našeho přátelství. Myslím si, že naše společenství teď navíc není takové, aby mladé lidi lákalo. Je mi to líto, ale těžko se mi teď do našeho sboru lidi zve.

Loni jste také začala s projektem Škola lásky v rodině podle Jiřiny Prekopové. Daří se vám mluvit s účastníky o Bohu?
Maminky chtějí, aby jejich rodiny fungovaly a aby děti správně vychovávaly. A v tom se dá hodně opírat o Bibli, dá se mluvit z vlastní zkušenosti, jak to třeba ve své vlastní rodině řeším já (Miluše má dvě malé děti – pozn. red.). Těm maminkám to nevadí a jsou k tomu hodně otevřené. Někdy se ale peru sama se sebou, jestli na ně nejsem moc měkká, jestli by nepotřebovaly evangelium v trošku nahuštěnější formě. Hledám, jak to udělat, aby pro ně bylo evangelium přijatelné. Nejtěžší na celé službě je to, že nevidím to duchovní ovoce. Pastelku beru jako předbránu k tomu, aby lidé přišli do sboru, a to se nedaří.

Teď v létě proběhl druhý ročník příměstského dívčího tanečního tábora. Jak vypadal?
S dětmi tancují dvě mladé nevěřící holky, které se mě loni přišly zeptat, jestli by v Pastelce nemohly vést taneční kroužky, aby si tím přivydělaly. Nakonec jsme se dohodly. Ony tancují a já mám duchovní program. Loni tam bylo 15 holčiček, letos jich bylo 10 a moc se jim to líbilo. Jsem ráda, že se rodiče přicházejí podívat i na závěrečné vystoupení. Letos jsme měli program asi na půl hodiny, byla tam prezentace o tom, co se na táboře dělalo, děti říkaly a předváděly biblické verše, které se naučily, a rodiče to evidentně nijak nepohoršuje.

ECM Protivín ve spolupráci s Pastelkou také už počtvrté uspořádaly příměstský baseballový tábor, na který vždy přijíždí tým Američanů. Jaká byla účast a jak camp probíhal?
Letos bylo 28 účastníků, pět Američanů a pět českých vedoucích. Děti hrají dopoledne baseball a učí se pravidlům hry. Na konci týdne vždycky bývá vyřazovací zápas, kdy družstva soupeří mezi sebou. Po obědě mají děti biblickou hodinu, od Američanů dostávají Bible a ke konci týdne jsou vedeni k obrácení. Pak mají hodinu angličtiny a ve zbývajícím čase hrají různé hry na zahradě.

Vydrží děti u víry? Jak na to reagují jejich rodiče?
Rodiče jsou především rádi, že mají děti kam dát, tábor se jim líbí, protože děti chodí domů nadšené. Ale jak se staví k víře, o tom nikdo z nich nemluví. Loni se nám obrátily nějaké děti, a když jsme s rodiči mluvili, tak jim to třeba ani nevadilo, ale ty děti nebyly nijak podporovány. Když jsme pro ně udělali biblický klub, tak po chvíli přestaly chodit. Hodina týdně jim prostě nestačí na to, aby nějak ve víře rostly. Nepodařilo se to, což je asi i moje chyba. Letos žádný klub nebude, ale napadlo mě psát dětem dopisy. Aspoň jednou za měsíc jim napsat povzbudivý dopis, aby věděly, že mají, kam se obrátit, že Bůh je s nimi a můžou s ním řešit to, co je trápí.

Lucie Švábová