Úvodníky

Momentálně

Momentálně již není tento web oficiálním webem časopisu Slovo a život. V podobě, v jaké jsme jej začali prezentovat na webu, ukončil časopis svou životní pouť v prosinci 2010. Od roku 2011 vychází časopis v jiné podobě, ale na internetu zveřejňován není.

Devadesátka pokračuje

Devadesátka pokračuje je sice název knihy, která nemá s církví vůbec nic společného, a už vůbec ne s nějakým výročím nějaké ECM, ale když jsem se začetla do obsahu této knihy, velmi mě zaujalo, jak se historie kluků ve skautském oddíle a na táboře a především jejich vztahy podobají těm v církvi. Pořád se totiž něco děje. Chvilku se jeden kamarádí s tím, pak zase s oním. Nakonec se nekamarádí s nikým, odejde z oddílu a na ty, kteří v oddílu zůstávají, útočí a vymýšlí různé naschvály. Ti, kteří jsou oddílu věrní, se jej snaží udržet alespoň trochu fungující. Pořád se něco děje, pořád se něco mele.

Práce

Psát v době dovolených o práci je skoro provokace, protože o dovolené si přece chceme od práce odpočinout a ne na ni myslet. Jenže dovolená nemusí být jen totálním zapomenutím. Může být také časem, kdy reflektujeme to, jakým způsobem naplňujeme svůj pracovní čas, jak ho zvládáme, jaké postavení práci ve svém životě dáváme. Zdali ji děláme proto, že potřebujeme peníze a není jiného zbytí, nebo proto, že nás baví, že v ní vidíme smysl a je nejen zaměstnáním, ale také službou druhým a potažmo Bohu.

Zranění

Nedávno jsem zažila situaci, která mě hluboce zasáhla. Možná jsem to všechno špatně pochopila, možná to bylo míněno jinak, možná... Ale možná, a to si myslím spíš, jsem to pochopila správně. Není důležité, co přesně se stalo, důležité je, že i když jsem předtím rozumem věděla, jak je asi lidem, kteří jsou zranění, vnitřně zranění, najednou jsem to i fyzicky cítila. Do nejmenšího detailu. Najednou jsem věděla, že takový člověk potřebuje především prožít blízkost někoho, kdo má pro jeho bolest pochopení. Ať už je adekvátní nebo ne. Potřebuje pevné objetí a silné ujištění o tom, že ho někdo miluje. Že na něm někomu záleží. Že má pro někoho smysl. Skutečně. Nejen slovy. Nejen profesionálním úsměvem a milým vystupováním. Rozbouřené emoce a zraněné city neutěšíte milými slovy. City lze léčit zase jen city. Opravdovými. A opravdová láska je silný tišící prostředek.

Pokoj vám

Asi znáte ty dny, kdy se pokazí všechno, na co sáhnete. Ráno vstanete, hlavu jako střep, ačkoli jste večer nic nepili, celé tělo bolavé, ačkoli jste necvičili. Jdete do práce nebo do školy, ujede vám tramvaj, autobus, vlak nebo nechce naskočit motor auta, na první křižovatce chytnete červenou, na druhé taky a pak stojíte pět minut před závorami a čekáte, až se překodrcá místní lokálka. V práci jde všechno šejdrem, spolupracovníci, podřízení, nadřízení, spolužáci nebo učitelé jsou protivní, nemožní, pomalí, nároční, otravní, děti zlobí, rodiče pořád něco chtějí, dospělé děti vás nepřijdou navštívit, i když to slíbili, v obchodě koupíte zkažené potraviny, i když data záruky ještě nebylo zdaleka dosaženo, prostě děs běs a vůbec. Znáte to?

Nej

Nej

Znáte El Bulli? A The Fat Duck? Nebo třeba Norma, Mugaritz, El Celler de Can Roca, Per Se, Bras, Arzak, Pierre Gagnaire a Allinea? Neznáte?

Přiznávám, že ani mně nejsou tyto názvy známé. A přece se jedná o deset nejlepších restaurací světa. Jsem tedy světa neznalá. Nebo je to tak nepodstatné? Pro šéfa podniku a pro jeho šéfkuchaře je jistě velmi závažné, že patří mezi elitu. Nás to ale asi ani moc trápit nemusí. Stejně kdybychom se chtěli jít do takové restaurace najíst, týdenní kapesné by nám na to nestačilo. A objednávat se rok dopředu? Kdo ví, co bude za rok. Třeba člověk zrovna onemocní a z ročního těšení nebude nic.

Na čekané - Úvodník (prosinec 2009)

Obálka časopisu

Sedím na židli, přede mnou svítící monitor s připraveným prázdným dokumentem, který čeká, co do něj budu psát. Musím se přiznat, že já sama nevím. Čekám, až mne políbí múza, a jsem celá nedočkavá. Jsem totiž dítě své doby, neumím příliš čekat. Ale má nedočkavost má ještě jeden důvod: nechci zklamat očekávání čtenářů, kteří je možná vkládají do chvíle, kdy otevírají první stránky časopisu. Co přináší to nové číslo. Je nové? Je skutečně nové nebo jen opakuje známá a stále znovu omílaná témata, názory, postřehy, pravdy? Nevím, co se očekává. A tak se sama sebe ptám, jaká očekávání má takový časopis splňovat?

Subjektivní zážitky (listopad 2009)

Jak praví encyklopedie, emoce jsou psychologické procesy zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změnami srdečního tepu, rychlosti dýchání), motorickými projevy (mimika, gestikulace). Projevy emocí jsou silnější a obtížněji ovlivnitelné než rozumové jednání. Poměrně snadno se také přenášejí na ostatní (panika i smích). Patří mezi ně základní emoce, které všichni velmi dobře známe, strach, hněv, radost, smutek, překvapení, lítost. V tomto čísle časopisu jsme se pokusili letmo podívat na některé z těchto emocí. Zeptali jsme se lidí z různých sborů, z čeho mají strach nebo radost, a také jsme se zamýšleli nad tím, co v lidech vzbuzuje církev a co by v nich vzbuzovat měla nebo mohla. Ať jsou vaše adventní dny pokojné a radostné.

Na co se ptáme

  • Jakou hodnotu má pro vás kariéra, peníze, práce a jistota?
  • Jakou hodnotu poskytuje internet uživatelům?
  • Jakou hodnotu má sexualita v manželství?
  • Jakou hodnotu mají hodnoty?

Kritika bolí

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí - a nehrozí mu tudíž, že ho bude někdo kritizovat, hodnotit a posuzovat. Ovšem ani to není jisté. Nečinnost a nicnedělání se taky dá kritizovat.

Stránka 1 z 212 Další »