Domů > Reportáže > Poklad

Poklad

Mládežnický kurz na Poušti. Akce, která se pro mne stala nepostradatelnou částí léta. Proto, když jsem zjistila, že se jí nemohu letos účastnit, neměla jsem daleko k pláči. Ale Bůh to tak nenechal - a já se mohla těšit na čtyři dny strávené v téhle (jak Poušť nazvala jedna moudrá kazatelka) předsíni nebe. A Boží péče pokračovala. Byly tu drobné vzkazy o jeho lásce a zájmu - například původně jsem měla spát ve stanu, ale Bohouš  pro mě našel volnou pohodlnou postýlku v kapličce. Nebo jsem (nadšený fotograf a obdivovatel divoké zvěře) na procházce viděla skupinu kun, z nichž jedna se ochotně asi půl hodiny nechala fotit.

Ale kromě těchto drobných a milých Božích vzkazů „mám tě rád" přišly i velké důkazy jeho moci. Rovnání nemocných páteří skrze ruce jednoho z kazatelů. Rozhovor s klukem, kterého Bůh vloni na Poušti uzdravil a za kterého jsme se pak po Poušti modlili, a zjištění, že o Vánocích přijal v modlitbě Ježíše jako svého Pána. Modlitební setkání, která i když byla brzo ráno a pozdě v noci, pokaždé na ně někdo přišel - a někteří ani jednou nevynechali. Živý a zdravý Janek, který měl poslední den Pouště autonehodu, při které utrhl celou zadní nápravu auta.

Kurz na Poušti pro mě tentokrát nebyl euforickým časem, kdy je člověk Bohu „na dotek" blízko a ví o tom. Kdy Bohu rozumí a má pocit, že ho nic nemůže odloučit od touhy po něm. Byl to hodně čas hledání a zklamání, že Boha necítím tak blízko a neslyším jeho hlas tak dobře, jak jsem tomu byla na tomhle požehnaném místě zvyklá. Ale díky věcem, které jsem tam mohla prožít, slyšet o nich nebo být jejich svědkem, jsem mohla každý den na vlastní kůži poznávat a připomínat si, že Bůh je živý a přítomný v životě každého z nás i v tom mém, ať se cítím jakkoli. Že po mně touží a chce být se mnou. A i když procházím zrovna údolím svého vztahu s ním, on je na blízku a jedná, ať už to vidím nebo ne. A tahle jistota je pro mne tím největším pokladem, který si z letošní Pouště odnáším. Pokladem, který nestojí na pocitech, ale na tom, co jsem na vlastní oči viděla, na vlastní uši slyšela a na vlastní kůži zažila. A to mi hned tak někdo nevezme.

Štěpánka Pecinovská