Domů > Recenze > Philip Yancey: Nekončící milost

Philip Yancey: Nekončící milost

Yanceyho knihu by už každý fanoušek poznal i bez titulní stránky. I v předkládané knize zůstal spisovatel věrný svému charakteristickému stylu. Jako vždy své moudré vhledy a hluboké pochopení obsahu křesťanské víry předkládá bezprostředním, jednoduchým jazykem a smrští příběhů - ze života, filmu, literatury.

V této knize však nasazuje podstatně ostřejší tón než obvykle. Skoro by se dalo říci, že se po vzoru starozákonních proroků a reformátorů obouvá do současných amerických evangelikálních církví. Kritizuje jistý způsob myšlení, který se v nich rozmohl. Velice  konkrétně a adresně. Možná na daný nešvar nemají patent; autor se zkrátka soustředí na prostředí, které zná. Jedná se o nešvar - hřích zákonictví. Hřích, kterého se křesťané často dopouštějí, a málokdy si jej přiznají. Yancey si s jistou dávkou hrůzy uvědomil, že evangelikální církve touží po roli mravního strážce společnosti. Ale co přinášel Ježíš? Milost. Hříšníci u něho nalézali přijetí a nabídku odpuštění. Církve opomíjejí lidi na okraji, zubožené, utiskované, chudé, vyvrhele společnosti. A s kým se stýkal Ježíš? Komu především přinášel poselství o naději v Bohu?

Takové jednání se v mnohých částech církve zcela vytratilo. Smutné na tom je to, že často právě v těch odnožích církve, které jsou hrdé na svou horlivost ve víře. Yancey popisuje příklady z amerického prostředí, nad kterými by se českému křesťanovi zřejmě zježily vlasy na hlavě: bezostyšný rasismus jižanských církví, nenávistné výkřiky během pochodu homosexuálů, přehnané puritánství na jeho bývalé biblické škole atp. Kromě kritiky se ovšem také zajímavě zamýšlí nad pojetím náboženské čistoty v Bibli, a dokonce s trochu humorným nadhledem nad rozlišováním, co skutečně chce Bůh a co je jenom subkultura. Vlastně ani tak nezavrhuje angažovanost křesťanů ve veřejné sféře jako takovou. Jenom upozorňuje, že některé křesťanské kampaně jsou cítit láskou (zrušení otroctví), zatímco jiné páchnou nenávistí (i když třeba k hříšníkům). Celkový závěr a poučení by se dalo shrnout třeba takto: nazapomeňme na to, jak jednal s hříšníky Ježíš; dejme si dobrý pozor, ke které politické kauze se vyjadřujeme, a jak ostře; odolejme pokušení mocensky ovládat celkový mravní profil společnosti. Rozdávejme milost, ten jediný artikl, který nikdo jiný na skladě nemá. Možná někdo té milosti zneužije. A možná jej naopak odpuštění dovede k pokání. Co my víme? Jen jedna věc je jistá - na Boha neudělá dojem, když budeme zářivě ctnostní a zároveň krutí ke každému, kdo nedosahuje naší úrovně.

Mě osobně tato kniha hluboce zasáhla, protože vnímám toto nebezpečí i v naší zemi. Jak si definujeme evangelikálního křesťana? Není to náhodou tím, jaký názor má na potraty, předmanželský sex a homosexualitu? Netouží i v naší zemi mnozí po tom, aby měli vliv v parlamentu a srovnali všechny hříšníky do latě na politické úrovni? Kde zůstal Ježíš, který říká: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní." A „Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem", Kolik lidí, kteří touží po Bohu, lásce a odpuštění, odradí naše kampaně typu „Mravnost nade vše" a bojí se církvi jen přiblížit?

Když se nad tím člověk zamyslí, Yanceyho téma je staré a mnohokrát probírané, v Bibli i jinde. A přece je stále znovu třeba se jím zabývat. Bohužel to něco vypovídá o opakovaných (i když méně nápadných) neřestech, které v církvi kvetou v zimě, v létě. Je nakonec dobře, že se rozhodl psát na toto otřepané téma. Potřebujeme jeho přímost, potřebujeme jeho sbírku příkladů sebranou z nejrůznějších uměleckých děl a ze života jeho přátel. Potřebujeme se probudit a zastydět a znovu namáhavě vykročit ve stopách Ježíše Krista.

(Návrat domů, Praha 2009, 2. vydání)

Jana Daněčková