Domů > Reportáže > Naše cesta za africkými dětmi

Naše cesta za africkými dětmi

Vše začalo tím, že jsme se dozvěděli, že Honza Zajíc chystá cestu za Helenou Kozelkovou do dětského domova v Ugandě a hledá dobrovolníky, kteří by byli ochotní tam na své náklady jet a dětem z dětského domova v Liře udělat typicky dětský program. S dětmi v Africe si dospělí nehrají, takže pro děti to nakonec byl, stejně jako pro nás, opravdu silný zážitek.

Jelo nás sedm statečných, Pavel a já z Prahy, Jitka, Zdeněk, Libor a Honza z Jihlavy a nakonec Slavo z Brna. Naše cesta do Afriky začala v noci z 5. na 6. ledna, kdy jsme se velkým autem dopravili na letiště v Amsterdamu, hlavně díky Pavlu Zajícovi, který nám dělal zodpovědného řidiče. Na letišti mě a mého přítele Pavla čekalo překvapení. Nějak se k nám nedostalo, že máme mít pouze malý batoh na palubu letadla a ostatní zavazadla jsou balíky, které vezeme do Afriky. Takže jsme přímo na letišti a v časovém presu vysypali veškeré své věci, půlku jich tam nechali a půlku si vezli s sebou. Musím říct, že na ostrahu letiště to působilo velmi úsměvně. Nakonec jsme ale vše zabalili a prošli letištní kontrolou. Po náročné cestě a přestupu jsme se konečně ocitli na suché zemi, tentokrát afrického města Nairobi. Pozdě večer jsme se probrali letištní halou a kontrolou, také jsme museli vyřídit víza. Všude na nás padala africká atmosféra, na letišti hrála africká hudba, všude plno černochů, kteří se hlavně po mě a Jitce zvědavě dívali, neboť jsme obě blondýnky.

Měli jsme velkou radost, že naše zavazadla přišla, protože veškeré balíky, které byly v zavazadlovém prostoru letadla, byly pomocí do různých částí Afriky. Jediný problém začal, když jsem odcházeli.Jeden z černochů, asi celník, chtěl vědět, co v těch velkých, černých balících máme. To byl problém, protože pokud bychom to rozbalili, už bychom to nedali do původního stavu a všechno by se rozsypalo.

Honza Zajíc šel mezitím ven, aby přivedl známé, kteří na nás čekali a byli z té organizace, které to vezeme. Když se dlouho nevracel, museli jsme jeden z balíků otevřít. Naštěstí celníkovi stačilo vidět tisícero botiček, dětských i dospěláckých, a pustil nás. Honza mezitím čekal venku, protože ho nechtěli pustit zpátky na letiště, takže nám nemohl pomoci.

Přivítali jsme se s Lenkou, která pracuje v Nairobi jako anestezioložka a je zde na misii. Další lidé byli z agentury, která pečuje o misionáře. Unavení jsme přijeli k naší hostitelce Sofii, která bydlela na africké poměry v docela luxusním domečku. Hned první večer nás královsky pohostila. Měli jsme africké placky, moc dobré, fazole, maso, zvláštní zeleninový salát a plno dalších věcí, které ani neumím popsat. Každopádně africké jídlo je velmi zdravé, protože se vše jí čerstvé a nic se neuchovává. Takže si opravdu pochutnáte na neobvyklých a dobrých chutích. Pak jsme ulehli do místností, které pro nás měla Sofie připravené. Ona sama spala se třemi dětmi na zemi po celou dobu, co jsme u ní byli. Úplně jsem se styděla, že já spím na posteli a ona s dětmi na zemi, ale i když jsem se jí ptala, zda si nechtějí lehnou k nám, odmítla.

Večer mě stále budil štěkot a vytí psů, které Sofie měla, a dokonce se někdy k ránu začaly ozývat nějaké rány a hluk.Nevěděla jsem, co se děje, ale nakonec mě přemohla únava a já usnula.

Ráno se vše objasnilo. Večer na Sofii klepal její příbuzný. Sofie se nejdříve bála otevřít, protože v Africe je to v noci a zvlášť pro osamělou ženu velmi nebezpečné. Když ale zjistila, že je to její příbuzný, otevřela. Byl zraněný, protože ho v noci někdo napadl, a on neměl kam jít. Sofie ho nechala přespat na verandě, ale musel čekat až do rána, než ho můj Pavel ošetří. Byl vážně zraněný, na jedno oko neviděl, měl bolesti v břiše a byl celý od krve. Pavel se Zdeňkem se ujali ošetřování a pak jsme ho odvezli do malé místní nemocnice, kde podle Pavla neměli skoro nic k jeho lepšímu vyšetření. Ale tak to v Africe prostě chodí. Místí obyvatelé jsou zvyklí na smrt, protože jim často někdo blízký zemře třeba i na banální nemoc nebo zranění. Pokud chcete kvalitní ošetření, rentgen nebo ultrazvuk, musíte si ho zaplatit v soukromé, luxusní nemocnici, na kterou chudí obyvatelé rozhodně nemají. To, že by mohl mít člověk vnitřní krvácení, nikdo neřeší, buď přežijete, nebo ne.

Pak jsme se vydali do misijní agentury dohodnout dopravu na dobu našeho pobytu. Potom už jsme se vydali do jednoho z afrických slumů, do Kibery.

Milion lidí žijících ve zcela otřesných podmínkách, alespoň nám Evropanům to tak připadá, i když lidé tam nevypadali nijak nešťastně. Vlastně ani nevím, jak tam mezi sebou dokáží přežít. Někteří se přistěhovali z vesnic v domnění, že v Nai-robi naleznou práci, někteří se zde narodili a Kibera je pro ně domovem, kde zakládají další rodiny. Na okrajích slumu mají stánky, kde nabízejí různé věci, ovoce, zeleninu, oblečení atp. Buď to mezi sebou vyměňují, nebo se to snaží prodat.

Překvapilo nás, jak mají lidé i v takových podmínkách čisté oblečení. To naše bylo ihned špinavé, ale jich jakoby se špína a prach vůbec nedotýkaly. Jinak bylo všude ve slumu plno odpadků, které se válely po zemi nebo na hromadách, které se likvidovaly tak, že se zapálily.

Některé z dětí mají štěstí a mohou chodit do škol, kterých ve slumu moc není. Slum má více než milion obyvatel a v jedné třídě může být 30 až 40 dětí. Jednu školu jsme viděli. Byla v prostorách, kde byl zároveň i kostel. U nás byste to za školu rozhodně nepovažovali. Spíš za starou boudu s plechem na střeše. Děti musí do školy nosit uniformu, což je pro jejich rodiče nákladná záležitost, takže do školy může chodit pouze malé procento dětí.

Do školy ve slumu jsme přivezli balíky, které obsahovaly dětské botičky a boty pro dospělé, což je tam vzácnost stejně jako voda. Skoro všechny děti tam chodí v té špíně a odpadcích bosí.

Toho dne jsme se zastavili i v jednom dětském domově, kde nám dali ochutnat jejich ječmenný nápoj, který je plný vlákniny a dodává dětem sílu, pokud mají nedostatek jídla. Tento dětský domov zřídila organizace Adra a jsou zde sirotci, kterým rodiče zemřeli ve válce nebo na AIDS.

Děti nám zahrály jakousi vánoční scénku a prozradily nám, co by chtěly dělat, až vyrostou.

Další den jsme se vydali do jiného slumu, kde jsme navštívili střední školu.Bylo úžasné vidět, jak i v takových podmínkách dokáží lidé využívat svůj potenciál.

Michala Königsmarková

Příbuzné články