Zprávu o začátku i důvodech naší cesty do Afriky letos v lednu najdete v minulém čísle časopisu.

Po celou dobu, co jsme byli v Nairobi, jsme bydleli u Sofie a měli tam kvalitní zázemí. Naše cesta ale směřovala k jinému cíli - a to dostat se za Helenou do Ugandy. Původní plán se trochu pozměnil, neboť Helena musela školit nové zaměstnance a z toho důvodu jsme za ní měli přijet později. Měli jsme tedy čas zhlédnout cestou do Ugandy národní park Nakuru, kde jsme viděli velké množstvích volně žijících divokých zvířat a nádhernou přírodu.

Po vícedenní cestě, spaní v hotelech a cestování jsme konečně dorazili do Liry za Helenou a dětmi.Děti byly úžasné, přivítali jsme se a společně najedli. Děti si zde zachovávají svou kmenovou identitu, aby až pojedou na prázdniny zpět do vesnice a hlavně až jednou budou žít ve vesnici, se mohly bez problémů začlenit. Například holčičky zde zdraví tak, že si pokleknou a podají ruku, a to každému koho zdraví. Také se starají o potravu, zabíjejí kuřata, která jsou velkou vzácností. Pokud máte maso, je v Africe opravdu svátek. Ve všední den je k jídlu rýže, brambory, fazole, omáčka k večeři. Mango s toustem a buráky k snídani. To měly v podstatě děti každý den, přičemž ráno byla tabule o něco chudší. Kvůli nám se však vyvářelo svátečněji. Veškeré jídlo zde vaří na kotlíku. Takové vaření dá hodně práce a je časově náročné, takže děti večeřely hodně pozdě, ale protože měly po obědě polední klid kvůli ostrému slunci, byly večer čilé.

Děti se umí radovat z maličkostí. Naši kluci je naučili dělat z papíru vlaštovky a afričtí chlapci si s nimi vydrželi házet celé dny, a když jednomu spadla na střechu, tak se rozbrečel, že o takovou vzácnost přišel. Kluci museli vzít žebřík a sundat mu ji. Afrika je uplně jiný svět, s jinými hodnotami.Každé ráno jsme měli pro děti krátké slovíčko. Pak jsme se rozdělili do skupinek, kde jsme hovořili o tom, co slyšeli. Také jsme kreslili nebo navlékali korálky. Kluci hráli fotbal nebo šli běhat.Děti byly moc hodné a pozorné, starší děti uměly trochu anglicky, mladší hovořily jen kmenovým jazykem, ale to vůbec nevadilo, domluvil jsem se i jinak. Co je ale smutné, je úroveň vzdělání. Když už mají děti to štěstí a dostanou se do školy, tak ani v 10 letech neumějí číst a psát, protože školní výuka probíhá formou nalévárny, kdy sedí 100 a více dětí ve třídě a od rána do večera papouškují jakési věty, kterým ani nerozumí. I když jsou v klidu a nezlobí, tak se stejně nic nenaučí. Slavo se hned ujal iniciativy a učil děti trochu psát a číst, a ono se to povedlo. Za pár dní to uměli. Škoda že potenciál, který mají, není pořádně využitý.

Byli jsme se podívat také ve vesnici, abychom věděli z jakých poměrů „Heleniny děti" pocházejí. Bylo to moc hezké. Ve vesnici nás mile přijali, dokonce kvůli nám zabili jehně, což je velká vzácnost. Ženy a děti vůbec nejedly, i když by si to zasloužily, byly strašně hubené, jedli s námi pouze muži. Já jsem sice maso neměla kvůli vydatným obtížím s průjmem, ale celá situace mi byla dost nepříjemná. Přišlo mi, že když už mají ve vesnici jednou za uherský rok takové hody, měly by si vzít hlavně děti a ženy. Ale v Africe to prostě tak chodí, a i když mně se to moc nelíbilo, oni to brali uplně normálně. Ve vesnici si samozřejmě ženy klekly na pozdrav, dokonce i stará kmenová babička. Jinak jsme jedli pod mangem, které nám krásně stínilo hlavy, všude byly slepice, kuřátka a volně pobíhající pes.Když se s námi vesničané rozloučili, jeli jsme zpět do Liry, kde na nás čekaly děti. Dohodli jsme se, že jim připravíme něco jako olympiádu, takže další den děti plnily různé disciplíny a moc se u toho bavily a my také. Zažili jsme s dětmi spousty hezkých a nepopsatelných chvil, které lze jen težko shrnout do pár řádek textu. Batikování, vaření s dětmi podle jejich tradičního způsobu, navlékání korálků, africké tance a zpěvy, které se ozývaly každý večer.

Viděli jsme chudobu i bohatství ve městech, dokonce i kostely na každém rohu.Velmi nás překvapilo, že to ve městech chodí trochu jinak. Muž může kdykoliv opustit svou manželku a děti a jít za jinou  ženou, a to i když je věřící. Pokud by se to církvi nelíbilo, tak prostě přejde do jiné církve. A nějaký rozvod nebo přídavky? To nikdo neřeší. Prostě na to má muž právo. Církev si může otevřít v podstatě kdokoliv a je to spíš takový byznys, protože když máte církev, mužete si otevřít školu, ale ne proto, abyste pomohli dětem, ale proto, abyste z toho měli zisk. Budete totiž chtít školné a ze školného bude žít církev. Afričané jsou věřící, ale otázka je, do jaké míry je to víra a do jaké životní styl. Stále mají domorodé zvyky a ty i církev respektuje! Třeba mnohoženství. Je to samozřejmě individuální, ale většinou je tolerováno.

Na vesnicích je to trochu jinak. Lidé jsou tam chudší a žena čeká, až někdo přijde a zaplatí za ni požadovanou věcí.  Krávou, ovcí, prostě co si za ní rodiče řeknou. Poté se teprve může provdat a manžel muže mít tolik žen, kolik si jich může dovolit. Ale většinou mají vesničané ženu jen jednu.Bylo těžké loučit se s dětmi a africkou plání. Myslím že na pochopení tamní kultury a zvyků bychom museli zůstat mnohem déle. Každopádně Afričané nás mile přijali, a i když jsme měli občas strach , třeba z noční jízdy nebo u rovníku, kde nás málem přepadli, v letadle při turbulencích, Bůh nás chránil a dopřál nám, abychom byli při své návštěvě něco platní a přitom si odváželi hezké zážitky.Moc rádi bychom akci ještě někdy zopakovali a za dětmi se vrátili. Jejich čas plyne tak nějak jinak, pomaleji než ten náš, a to nás fascinuje. Je to nepopsatelné a krásné být s nimi v jejich světě. Umějí si vychutnávat každý den, takovým způsobem, který u nás jen těžko uvidíte. Takovou úctu k životu a radost ve tvářích...

Michala Königsmarková
redakčně upraveno a zkráceno