Dva měsíce prázdnin uběhly jako voda. A v Pastelce jsme do nich skočili hned s prvním dnem.

Spolu s ECM jsme připravili již pátý softbalový tábor. Přijela skupinka Američanů, kteří si přišli s dětmi zahrát softbal a mluvit s nimi o tom, co pro ně znamená víra. I když v květnu to tak nevypadalo. Mnozí naši přátelé nemohli v daném termínu přijet. Proto se vedoucí skupiny ptal, jestli by to byl problém, kdyby letos nepřijeli. Když jsem to četla v mailu, šla jsem nejprve do kolen. Paniku a stres záhy vystřídala radost ze zjištění, že tábor zrušíme a já budu mít volno. Chvilkový blažený stav z představy nicnedělání vystřídalo velmi záhy svědomí, které říkalo, že tu jsme pro děti, které se na tyto dny těší celý rok. Tak jak to udělat? Co dál?

Obavy z toho, že mnozí odmítnou na tábor jít, když nepřijedou Američané, kteří jsou jistě mnohem zábavnější a zajímavější než my, stále rostly. Vědoma si toho, že je nutné zajistit partu dobrovolníků, kteří by se opravdu s láskou věnovali dětem a s chutí pomohli, začala jsem jako zběsilá volat a psát e-maily právě jim. Díky Bohu byli ochotni pomoci a tábor udělat. Mile nás překvapilo, že nikdo z dětí ani rodičů tábor nezrušil kvůli tomu, že Američané nepřijedou. O to to byl větší závazek pro nás vedoucí.

Vše se nakonec v dobré obrátilo. Když si Tommy (hlavní vedoucí amerického týmu a profesionální středoškolský trenér softbalu a basebalu) přečetl, že tábor uděláme i bez nich, poslal  e-mail, v němž se dotazoval, zda by byl  problém, kdyby přeci jen tedy tři z nich přijeli. „Jaký problém???“ pomyslela jsem si. Právě naopak. Vzal tedy dvě studentky a přiletěli. Potíže nastaly s ubytováním. Penzion U svaté Anny již nefunguje, a tak není kde ubytovat návštěvy, chcete-li hezké a milé prostředí. Ale i to se díky rodině našeho pana faráře Josefa Červeňáka vyřešilo. Půjčil Američanům svůj byt, protože tu v té době nebyl. Mně spadl kámen ze srdce a zase jsem se víc těšila.

Při softbalu zažíváme spoustu legrace, i když je někdy nesmírně těžké trefit se do letícího míčku. Myslím tím trefit se pálkou, jinými částmi těla se nám to daří celkem dost často a úspěšně. O to je větší radost z toho, když se někdo dostane na metu. A přeji vám slyšet ten smích a výskot, když se podaří dát bod. Skáčeme radostí jako zajíci, poplácávání po ramenech bývá v takovém případě dost časté. Pravda, někdy se děti mezi sebou místo povzbuzování škorpí. Ale to je úkolem dospělých vysvětlovat, že milé slovo někdy dokáže víc než nadávka. Možná se netrefím, ale určitě mne ta hra bude víc bavit a příště budu mít víc odvahy a chuti se do toho znovu pustit.
Počasí nám vyšlo nádherně, takže jsme mohli celý týden hrát na fotbalovém hřišti. O naše americké přátele se skvěle starají věrné sestry ze sboru, když pečou a připravují večeře. Největší dík a vděčnost ovšem patří našemu Pánu za to, že nás provází, předchází a také trénuje naši víru, trpělivost a lásku.

Miluše Šálková