Domů > Rozhovory > Emoce v církvi a kolem ní - rozhovor s Josefem Červeňákem

Emoce v církvi a kolem ní - rozhovor s Josefem Červeňákem

Jaké emoce v lidech podle tebe vzbuzuje církev nejčastěji?

Jsou různé - od sympatií přes lhostejnost až ke vzteku. Přeji si, aby byly jen pozitivní. Domnívám se, že většina lidí je na slovo církev citlivá, až téměř alergická. Kdysi jsem si myslel, že to může být z nějaké obezřetnosti nebo strachu. Trochu jsem doufal, že to je taky proto, že jsme ostatním svědomím. Prostě, když jednám dobře, budí to v ostatních touhu být také dobrý. A když tomu tak není, mají z toho výčitky. Ale to lidi nepřiznají. Nanejvýš ve slovech uznání naznačí, že to sami nedovedou.

Myslíš si, že církev vzbuzuje v lidech výčitky svědomí? Není to spíš zlost, že se církev snaží získat zpátky majetek nebo že se zapojuje do politického a společenského dění?

O majetku bych moc nemluvil. Myslím, že v tom je i závist.

Což je taky emoce. A jaké emoce vzbuzuje církev v křesťanech?

Měli bychom být v dobrém slova smyslu hrdí na to, že jsme křesťané, že patříme k církvi. Vždyť děláme dobré věci pro společnost. Pomáháme budovat dobré charaktery, chráníme sebe i druhé od různého zla. Je samozřejmé, že pomáháme slovem i skutkem každému, kdo potřebuje. - Ano, vím, mluvím spíš o tom, jaké by to ideálně mělo být a uvědomuji si, jak mnoho rezerv máme a jak často také selháváme. Někdy mám pocit, že se trochu stydíme.

Snažíš se (snažil ses) někdy v lidech emoce probudit nebo naopak potlačit? Proč?

Emoce řadím do kategorie duše. Připomínám si k tomu biblické pojmy ve smyslu střízlivosti, střídmosti nebo sebeovládání a sebekontrole. I jistou poddanost duchu - našemu lidskému i Božímu. Snažím se povzbuzovat, abychom se nenechali ovládnout nějakými pohnutkami, kterých bychom za čas litovali. Abychom však celou duší, celou myslí - vším co jsme a co máme - sloužili Pánu Ježíši. Myslím, že náš rozum, který jsme samozřejmě také dostali od Boha (jako ty emoce), by měl převládat nad emocemi, řídit je správným směrem (nemyslím potlačovat). A to je v souladu s tím, k čemu nás vede Duch svatý. Potřebovali bychom asi víc místa na vysvětlení. Patří sem jistě také třeba láska, o které se mluví hodně v Bibli i v naší současné společnosti. Ale ta biblická není jen zamilovaností, nýbrž souvisí i s vůlí, rozhodováním se pro dobré, uvědomováním si, kým vlastně jsem.

Co je podle tebe nejsilnější emoce, kterou lidi v církvi mohou prožívat?

Jako v běžné populaci i u křesťanů bývá nejsilnější panika nebo soucit v utrpení, ale i radost. A sdílený soucit i sdílená radost bývá dvojnásobná. Jsem rád, že v církvi pozoruji velkou aktivitu, když se sdílíme s těmi, kdo něco potřebují - ať v neštěstích nebo v obyčejnějších situacích (sbírky, dary). A přál bych si, abychom se uměli víc spolu radovat z radosti a úspěchu druhých.

Jak moc je podle tebe v církvi, v křesťanech zakořeněný strach? Strach z Boha, z udělání chyby, z nepřijetí?

Asi je zakořeněný hodně. Utěšuji se a vysvětluji, že láska (a dobrý úmysl) je víc než strach (láska vyhání bázeň, zahání strach). Nepřijetí často zažíváme. Ale Bůh je dobrý Otec, který umí přijmout i svévolného, ztraceného syna, dceru. To je naděje.

Jaké emoce prožíváš v církvi ty - v jednání s lidmi, v kontaktu se spoluvěřícími?

V jistém slova smyslu radost (nebo zadostiučinění?), když se lidé rozhodují jednat podle Boží vůle, jak ji vypozorují z Písma nebo z rad a modliteb křesťanů. Ale prožívám i zármutek tam, kde se lidé třeba po dlouhých zápasech rozhodnou jít „svou cestou". Jako mladého kazatele mne kdysi zarazilo jedno šokující přiznání, když jedna sestra řekla: Já vím, co bych měla udělat (rozuměj: vím, co si přeje Bůh), ale já to neudělám. - Jsem rád, že to s ní „nedopadlo" nakonec špatně.

Co (nejčastěji) prožíváš při bohoslužbách? Hrají tam emoce svou roli? Zpravidla upokojení a oslovení Pánem. Nepochybně hrají. Raduji se, když mi někdo pomůže objevovat biblickou pravdu pro můj život - ať v kázání nebo při biblickém výkladu popř. ve svědectví. Ale zase mne na druhé straně rozčílí, když si někdo upravuje Písmo podle sebe. Prostě se občas stane, že si někdo vypůjčí kus biblického textu a použije ho, jak se mu to zrovna hodí. A  biblická souvislost přitom mluví o něčem jiném. Každopádně jsem rád, když nás takové případy vedou k hlubšímu a opravdovějšímu studiu Božího slova. Jeden náš kazatel kdysi říkával: kázání se líbilo, vše zůstalo, jak bylo. - Tak takhle to, doufám, s námi není.

Děkuji za rozhovor Al