Domů > Rozhovory > Co bude, to bude, a naopak

Co bude, to bude, a naopak

Když jsem Jiřího Kantora, kazatele v Horšovském Týně, požádala o odpovědi na několik otázek týkajících se jeho práce, netušila jsem, že velmi vstřícnou reakci na svůj e-mail dostanu během čtyř hodin a vlastní odpovědi jen o další o hodinu a půl později. Plánovala jsem, že v dobrém případě bych odpovědi mohla získat tak do týdne. Že by to souviselo s tím, že Jiří v plány a vize příliš nevěří, a tak narušil i ty moje? Nevím. Zato ale vím, že jsem se díky jeho ochotě odpovědět na mé otázky dozvěděla něco málo o životě jedné misijní stanice. A jsem ráda, že se o tyto odpovědi mohu podělit také s vámi. Snad vás to zaujme stejně jako mne.

Jak vypadá misie misijní stanice Horšovský Týn?

Je pro mě překvapením. Já vlastně nedělám takovou misii, která fungovala v Havířově, odkud pocházím (biblické kroužky na školách, přednášky, domácí skupinky pro zvědavce), ani v Písku, kde jsem viděl veliké požehnání v mnoha obrácených lidech (anglické kempy a kluby, Alfa kurzy). Něco z toho jsme zkusili, ale nebylo to ono.

Řekl bych jednoduše, že se snažíme vytvářet prostředí církve takovým způsobem, aby se do ní křesťané rádi vraceli a byli povzbuzení se zase obratem vracet do svých „osobních misií“. Proto například neděláme přes týden ani moc akcí (programů), protože bych rád, aby křesťané měli čas a příležitost žít své vlastní životy. Věřím, že právě tam se odehrává skutečná misie, tedy kontakt s lidmi (kultivace půdy, zasévání a sklizeň).

Pokud je potom nedělní bohoslužba (máme ji co 14 dní) dobře připravená (zajímavé současné chvály, prostor pro svědectví, kázání s příklady, zapojení lidu do liturgie atd.), křesťané k ní strhnou své přátelé a příbuzné. To je hlavně má zodpovědnost, které věnuji hodně energie a času. Zatím se to daří…

Druhá věc, na kterou se soustřeďuji, je osobní čas s jednotlivci. Tam vnímám těžiště požehnání. A mohou to být spolupracovníci, „jen chodiči“ do sboru nebo lidé před obrácením, kteří mají zájem se setkat. Tolik z filosofie naší práce.

Je nás nyní něco přes dvacítku lidí od pár mládežníků, přes větší část střední generace a seniorů.

Co je možné říct o vzniku a historii misijní stanice v Horšovském Týně?

Že prošla velikým vývojem a mnoha kolikrát bolavými zkušenostmi. Asi před 10 lety to byl nemalý sbor (něco kolem 60 lidí), potom došlo k rozdělení: větší část založila svobodný sbor na sídlišti v Týnu a ta menší bojovala o přežití, jak se dalo. Tuto skupinku navštěvovali kazatelé z Maranathy a později z Lochotína. Zdeněk Eberle například 6 let.

Před 3 lety jsem o tuto práci projevil zájem a staršovstvo na Lochotíně s farářem mi projevili důvěru. Tak jsme začali dělat přednášky pro veřejnost a Exit kluby pro mladé. Spustili jsme své internetové stránky. Zajímavé je, že vlastně ani jedno, kromě internetových stránek, kterým se daří výtečně, moc nefungovalo. Exit kluby padly po třetím setkání. Nebyl zájem. Na přednášky pak začali chodit jen křesťané a už to také nebylo ono. Následné čtení Bible pro veřejnost také nefungovalo.

Co ale začalo fungovat, a to už jsem zmínil, byly dopolední nedělní bohoslužby, biblické hodiny a skupinky. Na jedné z nich se asi před měsíce obrátila žena (maminka dvou školáků), která chodila přes rok v neděli.

Jak jste se k této práci dostal Vy?

Mám tento kraj moc rád. Bydlíme s rodinou v Nýřanech (na půl cesty z Plzně) a věříme, že toto teritorium (Sudety) je naším povoláním. Potom už jsem si o tuto službu řekl. Cítím se opravdu šťastným „venkovským“ kazatelem.

Jak jste zmínil a jak jsem si i dřív všimla, máte poměrně aktuální nebo průběžně doplňované webové stránky, kde lze najít pestrou směsici příspěvků. Máte i s nimi nějakou misijní zkušenost?

Jsem přesvědčený, že dobré je jen to, co je originální a osobité. Proto píšeme, informujeme a fotíme (spolu s Jindrou Maťkem), co nás osobně oslovuje, inspiruje a dělá šťastnějšími. Nic jiného. Potom se to, věříme, projeví mezi řádky a to nás těší po druhé. O stránky je vzrůstající zájem, až jsme z toho oba překvapení. Jindra přišel na počátku s geniálním nápadem. Pojďme se ukázat více jako normální lidé, kteří čtou i jiné knihy než ty křesťanské, kteří se dívají na dobré filmy, kteří vyfotí jedinečný strom za městem, kteří budou mluvit o svých zklamáních a prohrách. A opět – to je ono.

Z čeho máte v poslední době ve své službě radost?

Popravdě? Vidět duchovně šťastné, vzdělávající se, svobodné a uvolněné křesťany. Tam vidím smysl své práce i jádro jakékoliv misie.

Co Vás čeká v nejbližších měsících? Máte nějaké zvláštní plány například na léto?

Víte, já v plány ani dobře stanovené vize moc nevěřím. Vím, že to zní trochu staromódně, ale já si službu podle vize užil v KAMu (Křesťanská akademie mladých) 11 let a dnes je mi bližší Hellerovo „… nedělat si představy, abych nevytvářel nároky…“. Takže co bude, to bude, a naopak (nepřijdu teď o práci?). Rádi bychom jediné, aby věci pokud možno rostly. Pro nás to znamená umět se ptát, co je dobré (a v tom zůstávat věrnými) a co by mohlo být lepší (a tam se nebát věci měnit). Přitom všem si ale církev nezpředmětňovat a nezdravě si nepřivlastňovat. Není prvotně, ani následně „naše“.

A léto nám v tom ve změně rytmu (vše bude skromnější a klidnější) může pomoci. Uvidíme. Chci být připravený přijmout, že se věci přestanou dařit a skončí. Stejně jako že budou větší a větší. Těžko říci, co je větším požehnáním.

Jiří Kantor

http://www.ecmhtyn.estranky.cz